Revitalizace Havlíčkova náměstí

V rámci revitalizace Havlíčkova náměstí dojde k vybudování nové přístupové cesty směrem k radnici, soše Karla Havlíčka se dostane důstojnější pozice a podaří se také zvýšit podíl zeleně. Z důvodu nového uspořádání náměstí došlo k vykácení celkem 5 stromů, projekt však počítá s výsadbou celkem 24 nových stromů, převážně lip a javorů. Akce za 13 milionů je hrazena z prostředků EU.

Více o projektu najdete na stránkách Prahy 3 http://www.praha3.cz/noviny/zpravy/praha-3-odstartovala-projekt.html

Problematiku zeleně má na radnici, v období od června 2012 do října 2014, v kompetenci Ondřej Rut.

Článek o Matěji Stropnickém z Prager Zeitung

Pro Matěje Stropnického je politika bojem za slabé – a navíc je to zábava. Jen kdyby se otec držel stranou.

Na tu knihu je Matěj Stropnický hrdý. Tedy na stovku stran fotografií strohé nádražní architektury. Třicetiletý politik je od roku 2012 místostarostou třetího pražského obvodu. A byl to právě on, kdo v městské radě prosadil publikaci o nákladovém nádraží Žižkov, které bylo prohlášeno kulturní památkou. Konečně jeden hmatatelný výsledek po letitém boji proti zničení největšího pražského funkcionalistického industriálního objektu. Konečně výsledek, který se dá předložit při setkáních s návštěvníky žižkovské radnice.

„Všechno tady jde tak strašně pomalu,“ říká Stropnický a dramaticky protahuje písmeno r ve slově strašně. Pomalost byrokracie na komunální úrovni mu jde na nervy, přiznává tento mladý politik. Ale politika ho i tak baví. „Tím, že překonovám překážky, mohu dlouhodobě prosazovat své představy o světě,“ říká Stropnický a skládá ruce pod strniště na bradě.

Má rád nepompéznost. S fotografií v jednací místnosti radnice s tmavým dubovým dřevem a s obrazy zarámovanými ve zlatě souhlasí Stropnický jen velmi neochotně. V jeho kanceláři visí plakáty z bienále na nákladovém nádraží. S přáteli provozuje od ledna kavárnu – – podle družstevního modelu a vlastnoručně opravenou.

Na oběd si nejraději zajde do „Bosna grillu“ na rohu. Tam u jednoho ze stolů sedí kuchařka v zamaštěné zástěře. Po Stropnickém svým jihoslovanským akcentem požaduje, aby zkrátil dlouhou červenou na semaforu u nedalekého přechodu pro chodce. Pak by totiž zamířilo více kolemjdoucích přímo do jejího bistra. Stropnický se směje.

Jako politik nevypadá. Patkou zkrotil svou černou hřívu. Vlasy jsou rozcuchané – přesně jako u někoho, kdo se často dívá do zrcadla, aby se ujistil, že jsou skutečně správně rozcuchané. Zářivě bílé zuby probleskují pod knírem. Stropnický se chtěl dříve stát hercem. Tak jako jeho otec Martin.

Doping pro tátu

V roce 2003, když mu bylo dvacet, vstoupil Stropnický do Strany zelených. Tehdy se strana pohybovala kolem nějakých 2,5 procent. Otec, který je známý nejenom jako herec a divadelní intendant, ale který se stal roku 1990 i ministrem kultury a později přesídlil coby velvyslanec s celou rodinou do Portugalska a Itálie, nebral dlouho politické angažmá svého syna vážně. „To se změnilo teprve tehdy, když jsem se dostal sem na radnici,“ říká Matěj.

V den konání říjnových parlamentních voleb napsal na svůj facebookový profil, že mu otec, který kandidoval za stranu ANO miliardáře Andreje Babiše, popřál smskou štěstí. Na to nemohl zareagovat než odmítavě. Je to jako by od hlavy až k patě nadopovaný atlet popřál úspěch svému konkurentovi, který trénoval pouhých deset let. „Porazme jejich prachy,“ je napsáno na Stropnického facebookové stránce.

Babišovy „prachy“ však Zelení porazit nemohli. ANO získalo hned na první pokus 20 procent hlasů, otec pak post ministra. Synovi se spolu se Zelenými nepodařilo dostat přes pěti procentní hranici.

Na Žižkově hlasovalo pro Zelené při parlamentních volbách osm procent voličů. „Už nikdy nebudeme ti noví, představující změnu,“ říká Stropnický, který je též též členem předsednictva strany. Šanci se etablovat strana ztratila v době Topolánkovy vlády. Teď ji jde hlavně o to, aby znovuzískala důvěru voličů na komunální a regionální úrovni. On sám by rád na podzim kandidoval na radnici hlavního města, v budoucnu se chce dostat do parlamentu.

V roce 2006 se Zelení pod vedením Martina Bursíka dokázali dostat do poslanecké sněmovny a stali se součástí středopravové koalice společně s Občanskými demokraty (ODS) a Křesťanskými demokraty (KDU-ČSL). Stropnický si tenkrát ve straně vytvořil nepřátele. Zejména kvůli svému zatvrzelému postoji proti umístění amerického protiraketového radaru v Čechách. Mezi svými stranickými kolegy loboval proti Karlu Schwarzenbergovi, který tehdy zastupoval Zelené v pozici ministra zahraničí. Brzy nato vedl spor o vlastní politické směřování strany k jejímu rozkolu. Od té doby je Stropnický mnoha zelenými považován, jak sám říká, za „levičáka“. Pro Bursíka, který Stranu opustil na podzim krátce před parlamentními volbami, je Stropnický „fundamentalistou“.

Socialismus bez tanků

Stropnický proti tomu ale protestuje: „Jsem levicový politik“ a odmítá slepý antikomunismus. Člověk musí podle něj na těch 40 let až do roku 1989 pohlížet diferencovaně, především v Pražském jaru vidí mnoho pozitivního. Minulé léto vyšla Stropnickému jeho diplomová práce z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy knižně. Zabývá se v ní analýzou médií kolem roku 1968 a nazval jí „Myslet socialismus bez tanků.“

Jeho vzorem je filozof a disident Jaroslav Šabata. Až do padesátých let byl počítán do stalinistického křídla KSČ, v roce 1969 byl ze strany vyloučen a stal se dělníkem. Kvůli svým opozičním aktivitám strávil celkem sedm let ve vězení. „Jaroslav byl člověk, který přes všechny porážky nepřestal zastupovat stanovisko, že politika musí stát na straně slabých,“ říká Stropnický. On sám si myslí to samé.

Měl záměr na Žižkově odpustit lokálním provozovatelům poplatky za zahrádky – chtěl tak oživit veřejný prostor. V bohatších Vinohradech měla být tato služba zpoplatněna i nadále. U koaličních partnerů Top 09 a ČSSD ale s těmito plány narazil na odpor. Na radnici má Stropnický na starost hlavně bytovou politiku. Privatizaci bytů v dělnické čtvrti Žižkov by rád učinil sociálně snesitelnější. Dlouhodobě chce vytvořit koncept sociálního bydlení. V úředních hodinách se pak setkává s těmi, kteří mají pocit, že městská bytová komise jedná neoprávněně. Stropnický tyto konzultace vnímá jako možnost, spravedlivě řešit i dílčí problémy obyvatelů městské části. To ale může být pěkně namáhavé. Zejména pak poznat, kdo je opravdu v nouzi a kdo si vymýšlí. „Déle než tři hodiny v kuse se to vydržet nedá“, říká Stropnický.

Nepolitické slavnosti

Naštěstí má Stropnický ještě „své projekty“. Na Vítkově by měly stát sochy z ateliérů mladých studentů umění, v Jarově by měla vzniknout knihovna a kulturní centrum. A pak je tu ještě to nákladové nádraží. „Na té budově mě fascinuje především její velikost,“ říká Stropnický. Ta výzva se mu zamlouvá. Stropnický by z toho místa chtěl udělat kulturní a umělecké centrum, kde by se mohl nacházet Národní filmový archiv a expozice Galerie hlavního města Prahy či dalších institucí. Na podzim zde proběhl i Design blok – přehlídka současného designu, kterou navštívilo přes 35 tisíc lidí.

„Pořád ještě bojujeme,“ říká Stropnický. Ale bez podpory Magistrátu a státní účastí se tento kolos k životu přivést nedá. Přitom to na chvíli vypadalo, že bude muset brzy v této věci vyjednávat se svým otcem, který byl dlouhou dobu horkým kandidátem na ministra kultury. To je ale noční můra pro Stropnického mladšího – poslední, co by chtěl, je, aby si lidé mysleli, že úspěch mu umožnil mocný otec. Takovéto fámy ho tak jako tak pronásledují celý život. V současné době vede otec rezort obrany. Ale tak nebo tak: až dojde při příští rodinné oslavě na politiku, bude se Stropnický pravděpodobně hádat i s ministrem obrany.

http://www.goethe.de/ins/cz/prj/jug/job/cs12333727.htm

Copyright: Prager Zeitung
únor 2014

Článek jako první vyšel pouze v němčině v Prager Zeitung 19. prosince.

Matěj_Prager_zeitung

Právo: Na náměstí Jiřího z Poděbrad se hraje o kašnu

Revitalizace náměstí Jiřího z Poděbrad, na níž se shodlo město a radnice Prahy 3, má své úskalí. Je jím kašna sochaře Petra Šedivého, která je od roku 1981 poblíž východů z metra asi na 12 metrech čtverečních. Petice a v Praze 3 koaliční zelení odmítají její demontáž a přemístění. Počítá s ní vítězný architektonický návrh MCA atelieru z někdejší soutěže. „Původní dokumentace revitalizace náměstí, která bude aktualizována, počítá s přemístěním kašny na jiné místo, tak, aby bylo možné vytvořit odpovídající prostor před kostelem Nejsvětějšího Srdce Páně,“ sdělila Právu spolutvůrkyně vítězného návrhu Pavla Melková. Připomněla, že Praha usiluje o zápis Plečnikova kostela do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Proti odsunu či vyhnání kašny podepsaly petici asi čtyři stovky obyvatel Žižkova. Stáli za tím zdejší zelení. Kašna je sice z roku 1981 stejně jako Hotel Praha a Kongresové centrum, její autor se ale inspiroval myšlenkami a snahami Jiřího z Poděbrad. Dílo pojal nadčasově a nazval ho Sjednocená Evropa. Místostarosta Prahy 3 Matěj Stropnický Žižkov (nejen) sobě, řekl Právu, že je proti bourání a hodlá její zachování vyjednat. Půjde tedy především o finální podobu projektové dokumentace na revitalizaci náměstí. „Požádali jsme o aktualizaci architektonického návrhu. Architekt doporučil, aby kašna z náměstí skutečně zmizela,“ uvedl Stropnický. Připomněl, že za koncem projektu podzemních garáží pod náměstím, které prosazovala především ODS, je odpor obyvatel podporovaný žižkovskými zelenými. Petice představila kašnu z liberecké žuly jako součást výzdoby stanice metra, která oslavovala Jiřího z Poděbrad a jeho Smlouvu o nastolení míru v celém křesťanstvu. Petenti také odmítli odstranění komínu v severozápadní části náměstí, který slouží ventilaci metra, jehož autorem je rovněž sochař Petr Šedivý. Město přidělilo revitalizaci jako úkol svému Institutu plánování a rozvoje (IPR). V něm architektka Melková nyní působí v roli šéfky Kanceláře veřejného prostoru. Melková odmítla, že by se kvůli svému podpisu pod projektem revitalizace náměstí ocitla ve střetu zájmů. Územní rozhodnutí a stavební povolení totiž bude řešit jiná část IPR, a sice Sekce plánování města. „A pokud by došlo k posuzování projektu IPR, nezúčastním se ho,“ sdělila Právu Melková, jejímž úkolem v IPR je zápis Plečnikova kostela na seznam UNESCO. Spíše než o střet se v případě architektonického projektu podle ní jedná o soulad zájmů. „Cílem Kanceláře veřejného prostoru je zejména vytváření koncepce zlepšování kvality veřejného prostoru, což je také cílem jak Návrhu revitalizace náměstí Jiřího z Poděbrad, tak práce atelieru MCA. Právě pro praktickou projekční a realizační zkušenost z tvorby veřejného prostoru mi patrně také bylo svěřeno vedení Kanceláře veřejného prostoru,“ poznamenala Melková. Projekt MCA atelieru, jak Právo informovalo, spočívá v rozdělení náměstí na dvě funkční části – klidovou a poloklidovou. V západní části náměstí by mělo růst mnohem více stromů než dnes. Ve vizualizaci, již zveřejnilo IPR, není mezi stromy vidět žádná kašna ani komín.

Proti odsunu či vyhnání kašny podepsaly petici asi čtyři stovky obyvatel Žižkova

Článek vyšel v deníku Právo 11.1.2014 na str. 16. Článek napsal Petr Janiš.

Aktualne.cz: Pražské Náměstí Jiřího z Poděbrad ožije, rozhodli radní

„Původní záměr revitalizace Náměstí Jiřího z Poděbrad počítal i s podzemními garážemi. Projekt za 710 milionů korun měl nabídnout 400 podzemních míst. Zastupitelům Strany zelených se ale podařilo prosadit, aby se od výstavby garáží ustoupilo. Zelení také vyvolali diskusi o zachování kašny nazvané Sjednocená Evropa od akademického sochaře Petra Šedivého. Pod petici za její zachování se podepsalo skoro 400 obyvatel Žižkova. V tomto případě ale zatím úspěšní nebyli. „Požádali jsme o aktualizaci architektonického návrhu. Architektem bylo doporučeno, aby kašna z náměstí skutečně zmizela,“ říká zastupitel Prahy 3 za stranu Zelených Matěj Stropnický. Stoupenci kašny se ale zatím nevzdávají. „O jejím osudu budeme dále jednat,“ dodává Stropnický.“

Celý článek naleznete pod odkazem http://reality.aktualne.centrum.cz/clanek.phtml?id=799138

 

Polemika Matěje Stropnického s Janem Kellerem nad oprávněností zeleného hnutí kritizovat nového ministra životního prostředí

Legitimita ze vzdoru  

Jan Keller, jehož současné české sociologie si vážím jako žádné jiné, ve svém textu Na nesprávném hrobě (Právo, 7. ledna) upírá zelené politice legitimitu kritiky obsazení ministerstva životního prostředí chemickým manažerem z Babišova uskupení ANO Richardem Brabcem. Nejen Straně zelených, ale i ekologickým aktivistům z nevládek ji upírá. Není to poprvé a nechce se mi to dál snášet.
Keller si správně pamatuje, že zelení poslanci v čele s Martinem Bursíkem (a Ondřejem Liškou věrně po boku) odmítali po volbách 2006 zvedat ČSSD telefony, že stále povolněji poskytovali své hlasy pro zdravotnické poplatky, privatizaci nemocnic i pojišťoven, pro rovnou daň, přípravu Bílé knihy vzdělávání obhajující školné a zčásti též pro americký radar. Dobře vzpomíná i to, že většina ekologických organizací k této politice trapně mlčela, případně ji dokonce pomáhala hájit.
Jako by si ale méně pamatoval, že to bylo výměnou za stop stav pro Temelín a jezy na Labi, výměnou za zachování limitů těžby hnědého uhlí na Mostecku či za dvacet miliard z programu Zelená úsporám do zateplování rodinných domků, a tím snížení jejich nákladů na energie, a tedy i znečišťování ovzduší.
A také neuvádí, že se proti této jednorozměrně pojímané zelené politice veřejně ozývala velmi silná opozice, opět jak ve Straně zelených, tak i mezi aktivisty, např. v Greenpeace. Tento vzdor byl tak silný, že vedl v předjaří roku 2009 až k pádu vlády.

Zelené hnutí přechodně vinou předčasného (a dočasného!) úspěchu zapomnělo, že trvalá udržitelnost není jen otázkou ochrany přírody, ale člověka v ní. Chtělo si myslet, že neexistuje pravá a levá politika, ale jen jakási politika správná a nezkorumpovaná, a nevidělo, že dokud existují peníze, budou existovat i bohatí a chudí, a tedy i pravice a levice, hájící zájmy těch nebo oněch. A že v tomto konfliktu nelze zůstat neutrálem.
Toto povznesené pojetí není, pravda, dosud zcela překonáno, ostatně Ondřej Liška je mu a tím své minulosti věrný jako žádnému jinému svému ideálu. Dnes je však někdejší liberálně levicová opozice dávno součástí vedení zelených a pryč je naopak Bursík, který svůj další boj uvnitř strany loni na podzim vzdal poté, co se mu nepodařilo prosadit antikomunistickou linii předvolební kampaně.
Lze jistě souhlasit s Andrejem Babišem, že se na soustavném plundrování přírody nepodílí jen těžká chemie a že „největším znečišťovatelem je autoprovoz“, jak dodal na obhajobu svého budoucího ministra. Co dodat nestačil, bylo, že svůj podíl na vzrostlé dopravě mají též kamiónové přepravní firmy jeho kolegů z předsednictva ANO a jim podobní špeditéři.

Nelze však přijmout pojetí Jana Kellera, podle něhož by zelené hnutí, strana i aktivisté nebyli oprávněni ozvat se, má-li vést resort ochrany přírody ten, kdo léta hájil jedy do řek nefiltrované. V otázkách životního prostředí vedlo zelené hnutí boj stejně neúplatně ve vládě jako dnes mimo ni. A i v obhajobě práv laciným konzumem chlácholené sociálně slabší většiny obyvatelstva máme svoji minulost, svůj minulý vzdor, na který navazujeme. Tento minulý vzdor je zdrojem legitimity naší dnešní kritiky.

Text byl otištěn v deníku Právo dne  9.1.2014

Tiskové prohlášení Strany zelených Praha 3 k memorandu mezi MČP3 a hlavním městem Prahou na revitalizaci nám. Jiřího z Poděbrad

Praha (8. ledna 2014) – Strana zelených Praha 3 vítá návrh Hlavního města Prahy spolupracovat s Městskou částí Praha 3 na revitalizaci nejvýznamnějšího veřejného prostranství na území Městské části Prahy 3 – náměstí Jiřího z Poděbrad. Memorandum o této spolupráci, která se odrazí též ve finanční spoluúčasti, schválila toto pondělí Rada hlavního města Prahy. Pokračovat ve čtení „Tiskové prohlášení Strany zelených Praha 3 k memorandu mezi MČP3 a hlavním městem Prahou na revitalizaci nám. Jiřího z Poděbrad“

Sekyra Group k památkové ochraně NNŽ

V článku  „Éra kmotrů a lobbistů skončila“ otištěného v Lidových novinách dne 06.01.2014 byla zveřejněna důležitá pasáž ve které Luděk Sekyra odpovídá na otázku, zdali neměl například osobní zájem na tom, aby KDU-ČSL  získala ministerstvo kultury. Je známo, že developerským projektům Sekyra Group na Nákladovém nádraží Žižkov brání památková ochrana, kterou by nový ministr kultury mohl teoreticky zrušit.

„Nebudeme chtít, aby rozhodnutí o památkové ochraně bylo zrušeno, respektujeme ho a projekt tomu přizpůsobíme. „

Autorem článku je Ondřej Koutník