Google+

Mezinárodní kongres Světových zelených je jako galaktický senát ze Star Wars

03. 06. 2016 Foto: Petr Vrabec

Foto: Petr Vrabec


Rozhovor: Člen žižkovských zelených Josef Šmída byl koncem května na radě Evropské strany zelených v Utrechtu zvolen do Global Greens Coordination, nejvyššího orgánu Světových zelených. Využili jsme jeho přítomnosti v Praze a ptali jsme se, co jej v nové pozici čeká.

Můžeš na začátek říct, jak dlouho jsi vlastně v zelených?

Od roku 2002, od svých osmnáctin. Chtěl jsem politiku poznat zevnitř a zelení mi byli nejbližší, část rodiny jsem měl v Německu a znal jsem i tamní zelenou politiku. Zároveň mě vždy zajímala ochrana přírody a podobné věci. Tehdy v Praze byla snad jen jedna základní organizace, v Praze 10, takže jsem vstoupil tam.

A jak ses dostal k tomu evropskému rozměru zelené politiky?
To souvisí s působením v Mladých zelených, tam jsem vstoupil záhy. Pořádali spoustu zajímavých výjezdů, často do Německa. Tam jsem taky získal trochu jiný pohled na evropskou zelenou politiku. V Česku byla zelená politika pořád hodně konzervativní, zaměřená především na ekologická témata, a až v Evropě si člověk uvědomil, že těch témat je víc, že ta environmentální politika má nějaký přesah. Problémy, které my tu dneska řešíme, byly už před deseti lety v Evropě prodiskutované.
Taky ta vlastní politická kultura v Evropských zelených byla pokročilejší, rozhodovací mechanismy zaběhnuté, schůze efektivnější. To bylo i tím, že už měli vyřešené fundamentální otázky. Například u genderových témat se řešilo konkrétně, jak zlepšit postavení žen ve společnosti, nebylo už třeba řešit, jestli ten problém vůbec existuje. Diskuze „venku“ byly inspirativní, ne tak unavující jako ty české.

Porovnáváš to asi se situací v SZ před úspěchem ve volbách v roce 2006…
Jasně, když byl ještě předsedou Honza Beránek, vznikl nový politický program a tam byl cítit pozitivní posun. Záhy se strana ale přeorientovala na jiná témata – ekologie, energetika, doprava – tedy témata, která mi nebyla tak blízká. Sociální otázky nebo lidská práva šly trochu do pozadí. Mně vždy vyhovovalo, že v Evropě tenhle rozměr nikdo nikdy nezpochybňoval.

Kde všude jsi tedy sbíral zkušenosti? V Utrechtu jsi ve volbě získal celkem pohodlnou většinu; je vidět, že delegátky a delegáti v tebe mají důvěru a mnozí tě znají.
Zahraniční zkušenost mám opět díky Mladým zeleným, SZ jako taková to dlouhodobě podceňovala a nikdy neměla svoje zástupce v orgánech Evropské strany zelených. Přitom pro zelené strany je právě tahle přeshraniční spolupráce specifická. Naše výzvy a témata často přesahují hranice národních států.
Byl jsem členem předsednictva Evropských mladých zelených (FYEG) a často jsem byl delegátem na nejrůznějších akcích, třeba na kongresu v Sao Paulu, kde probíhal 2. kongres Global Greens. Nebo na kongresu v Nairobi, kde byli založeni Global Young Greens.

Problémy, které zelení napříč kontinenty řeší, jsou hodně různé

Můžeš prosím vysvětlit, co to vlastně Global Greens Coordination je? Kam jsi teď vlastně byl zvolen?
Je to výkonný orgán mezi kongresy Global Greens, které se konají jednou za pět let. Sestává z lidí volených čtyřmi federacemi, jimiž jsou Evropská strana zelených, Federace zelených stran Amerik, Federace afrických zelených a Federace asijsko-pacifických zelených.

Co tam chceš dělat? Na co se nejvíc těšíš?
Hlavní motivace je moci jet na Kongres a pomáhat s jeho organizací. Na téhle velké události se očekávají asi dva tisíce delegátů a delegátek, potkáš tam strašně moc lidí a můžeš diskutovat o tématech, ke kterým se jinak nedostaneš. Připomíná to galaktický senát z Hvězdných válek, sejdou se tam lidi z celého světa, mají svoje tradiční oblečení a společně se tam snaží domluvit.
Cenné jsou kontakty, které tam získáš. Třeba když byla SZ ve vládě a USA plánovaly radarovou základnu, tehdejší stanovisko SZ bylo velmi nejasné a v té složité vládní koalici bylo těžké prosazovat autenticky zelenou zahraniční politiku. Ale bylo jednoduché získat vyjádření od zelených stran z celého světa – od Japonska po Spojené státy – k tomu, abychom pro ty základny nehlasovali, což byl celkem účinný argument, a Bursíkova SZ tak velmi rychle ztrácela legitimitu v té světové zelené komunitě. To je další příklad, na kterém se ukazuje, že spousta zelených ve světě už má prodiskutováno něco, nad čím my tu tápeme.

Potkáváš tedy zelené z různých částí světa, liší se od sebe nějak výrazně?
Ne všechny zelené strany jsou samozřejmě tak super jako ta naše (smích). Každá strana řeší to, co je pro ni na daném místě a v daném čase důležité. Třeba američtí zelení jsou z našeho pohledu hodně levicoví – i organizace jejich strany stojí víc na participativní demokracii a je zformovaná horizontálně. Africké strany řeší hlavně chudobu, ekologické problémy a zachování přírody, což vlastně platí i pro většinu dalších zemí jihu. V Jižní Americe to znamená především záchranu pralesů a k tomu se přidávají práva domorodých obyvatel nebo třeba otázka liberalizace drog. Pro Japonce je zase velmi důležitá mírová politika, jsou hodně pacifističtí a protiatomoví.

Jaká témata jsou pro tebe vůbec nejzásadnější?
Zajímá mě tematika mládeže, hlavně v souvislosti s nástupem nedemokratických hnutí nejen u nás, ale i ve světě. Rada bezpečnosti OSN dokonce loni v prosinci přijala první rezoluci zaměřenou právě na radikalizaci mladých lidí spojenou s násilím. Radikalizace sama o sobě ještě špatná být nemusí, problémem je, pokud se transformuje do násilí. Když se podíváme na Evropu, vlivem politické a společenské krize se tady čím dál více mladých angažuje v různých hnutích a politických stranách, které jsou nedemokratické.
Kromě toho mě zajímají také práva menšin a inkluze. Zdá se mi, že inkluze zatím zůstává nepochopená. Mluví se hlavně o “integraci”, ale to podle mě není ideální, protože integrace je spíš jednostranná – neumožňuje menšinám nebo upozaděným lidem, kteří nemají srovnatelné příležitosti, aby rozvíjeli vlastní kulturu. Inkluze dává menšinám větší prostor, vede většinu k tomu, aby přijala některá jejich specifika, hodnoty nebo určité aspekty životního stylu.

Musíme umět oslovit i venkov

Jak vnímáš současnou podobu naší strany? Tvůj pohled je určitě do jisté míry “zvenčí”.

Jsem docela optimista. Krizi, která následovala po pádu vlády v roce 2009, zvládla strana dobře. Od té doby se stabilizovala, přicházejí noví lidé a konečně máme pevnější základ v komunální politice. Na druhou stranu by byla škoda upřednostnit komunální politiku na úkor celostátní nebo zahraniční politiky.

Co by podle tebe měla SZ – nebo její předsednictvo – udělat, abychom uspěli v příštím roce v parlamentních volbách?
Jedna z těch cest je vytvořit něco na způsob lidového hnutí, třeba po vzoru španělských Podemos. Nedokážu říct, jestli je ten rigidní stranický politický systém už přežitý, každopádně ale v něčem selhává a nahrává politickým deviacím. Do parlamentu se tak dostávají plytké strany, které nestojí na stranické politice. Strana by mohla využít i potenciálu lidí, kteří jsou nám nějak blízcí, odvádějí práci v regionech a patří k respektovaným, schopným osobnostem. Znamenalo by to vlastně posun od určitého elitářství k větší lidovosti. Potřebujeme občany mobilizovat – a k tomu potřebujeme víc lidí a jiný jazyk, jinou strategii. Možná musíme být radikálnější, ale ne v patologickém smyslu – tím myslím rozvíjet témata, která považujeme za důležitá, a přinášet nová řešení. Třeba taková, která zaujmou i voliče na venkově. Oslovení venkova, to není problém jen u nás. I jinde se řeší, jak vystoupit z měst a intelektuálních debat k lidem, kteří souhlasí s ochranou přírody a lidské důstojnosti, ale do teď naší komunikaci nerozuměli. Tohle nám ještě chybí: udělat seznam priorit a hodnot a jasně je umět pojmenovat, aby je mohl pochopit každý.

 

Rozhovor vedli: Matěj Michalk Žaloudek a Petra Jelínková