Google+

Článek o Matěji Stropnickém z Prager Zeitung

15. 01. 2014

Pro Matěje Stropnického je politika bojem za slabé – a navíc je to zábava. Jen kdyby se otec držel stranou.

Na tu knihu je Matěj Stropnický hrdý. Tedy na stovku stran fotografií strohé nádražní architektury. Třicetiletý politik je od roku 2012 místostarostou třetího pražského obvodu. A byl to právě on, kdo v městské radě prosadil publikaci o nákladovém nádraží Žižkov, které bylo prohlášeno kulturní památkou. Konečně jeden hmatatelný výsledek po letitém boji proti zničení největšího pražského funkcionalistického industriálního objektu. Konečně výsledek, který se dá předložit při setkáních s návštěvníky žižkovské radnice.

„Všechno tady jde tak strašně pomalu,“ říká Stropnický a dramaticky protahuje písmeno r ve slově strašně. Pomalost byrokracie na komunální úrovni mu jde na nervy, přiznává tento mladý politik. Ale politika ho i tak baví. „Tím, že překonovám překážky, mohu dlouhodobě prosazovat své představy o světě,“ říká Stropnický a skládá ruce pod strniště na bradě.

Má rád nepompéznost. S fotografií v jednací místnosti radnice s tmavým dubovým dřevem a s obrazy zarámovanými ve zlatě souhlasí Stropnický jen velmi neochotně. V jeho kanceláři visí plakáty z bienále na nákladovém nádraží. S přáteli provozuje od ledna kavárnu – – podle družstevního modelu a vlastnoručně opravenou.

Na oběd si nejraději zajde do „Bosna grillu“ na rohu. Tam u jednoho ze stolů sedí kuchařka v zamaštěné zástěře. Po Stropnickém svým jihoslovanským akcentem požaduje, aby zkrátil dlouhou červenou na semaforu u nedalekého přechodu pro chodce. Pak by totiž zamířilo více kolemjdoucích přímo do jejího bistra. Stropnický se směje.

Jako politik nevypadá. Patkou zkrotil svou černou hřívu. Vlasy jsou rozcuchané – přesně jako u někoho, kdo se často dívá do zrcadla, aby se ujistil, že jsou skutečně správně rozcuchané. Zářivě bílé zuby probleskují pod knírem. Stropnický se chtěl dříve stát hercem. Tak jako jeho otec Martin.

Doping pro tátu

V roce 2003, když mu bylo dvacet, vstoupil Stropnický do Strany zelených. Tehdy se strana pohybovala kolem nějakých 2,5 procent. Otec, který je známý nejenom jako herec a divadelní intendant, ale který se stal roku 1990 i ministrem kultury a později přesídlil coby velvyslanec s celou rodinou do Portugalska a Itálie, nebral dlouho politické angažmá svého syna vážně. „To se změnilo teprve tehdy, když jsem se dostal sem na radnici,“ říká Matěj.

V den konání říjnových parlamentních voleb napsal na svůj facebookový profil, že mu otec, který kandidoval za stranu ANO miliardáře Andreje Babiše, popřál smskou štěstí. Na to nemohl zareagovat než odmítavě. Je to jako by od hlavy až k patě nadopovaný atlet popřál úspěch svému konkurentovi, který trénoval pouhých deset let. „Porazme jejich prachy,“ je napsáno na Stropnického facebookové stránce.

Babišovy „prachy“ však Zelení porazit nemohli. ANO získalo hned na první pokus 20 procent hlasů, otec pak post ministra. Synovi se spolu se Zelenými nepodařilo dostat přes pěti procentní hranici.

Na Žižkově hlasovalo pro Zelené při parlamentních volbách osm procent voličů. „Už nikdy nebudeme ti noví, představující změnu,“ říká Stropnický, který je též též členem předsednictva strany. Šanci se etablovat strana ztratila v době Topolánkovy vlády. Teď ji jde hlavně o to, aby znovuzískala důvěru voličů na komunální a regionální úrovni. On sám by rád na podzim kandidoval na radnici hlavního města, v budoucnu se chce dostat do parlamentu.

V roce 2006 se Zelení pod vedením Martina Bursíka dokázali dostat do poslanecké sněmovny a stali se součástí středopravové koalice společně s Občanskými demokraty (ODS) a Křesťanskými demokraty (KDU-ČSL). Stropnický si tenkrát ve straně vytvořil nepřátele. Zejména kvůli svému zatvrzelému postoji proti umístění amerického protiraketového radaru v Čechách. Mezi svými stranickými kolegy loboval proti Karlu Schwarzenbergovi, který tehdy zastupoval Zelené v pozici ministra zahraničí. Brzy nato vedl spor o vlastní politické směřování strany k jejímu rozkolu. Od té doby je Stropnický mnoha zelenými považován, jak sám říká, za „levičáka“. Pro Bursíka, který Stranu opustil na podzim krátce před parlamentními volbami, je Stropnický „fundamentalistou“.

Socialismus bez tanků

Stropnický proti tomu ale protestuje: „Jsem levicový politik“ a odmítá slepý antikomunismus. Člověk musí podle něj na těch 40 let až do roku 1989 pohlížet diferencovaně, především v Pražském jaru vidí mnoho pozitivního. Minulé léto vyšla Stropnickému jeho diplomová práce z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy knižně. Zabývá se v ní analýzou médií kolem roku 1968 a nazval jí „Myslet socialismus bez tanků.“

Jeho vzorem je filozof a disident Jaroslav Šabata. Až do padesátých let byl počítán do stalinistického křídla KSČ, v roce 1969 byl ze strany vyloučen a stal se dělníkem. Kvůli svým opozičním aktivitám strávil celkem sedm let ve vězení. „Jaroslav byl člověk, který přes všechny porážky nepřestal zastupovat stanovisko, že politika musí stát na straně slabých,“ říká Stropnický. On sám si myslí to samé.

Měl záměr na Žižkově odpustit lokálním provozovatelům poplatky za zahrádky – chtěl tak oživit veřejný prostor. V bohatších Vinohradech měla být tato služba zpoplatněna i nadále. U koaličních partnerů Top 09 a ČSSD ale s těmito plány narazil na odpor. Na radnici má Stropnický na starost hlavně bytovou politiku. Privatizaci bytů v dělnické čtvrti Žižkov by rád učinil sociálně snesitelnější. Dlouhodobě chce vytvořit koncept sociálního bydlení. V úředních hodinách se pak setkává s těmi, kteří mají pocit, že městská bytová komise jedná neoprávněně. Stropnický tyto konzultace vnímá jako možnost, spravedlivě řešit i dílčí problémy obyvatelů městské části. To ale může být pěkně namáhavé. Zejména pak poznat, kdo je opravdu v nouzi a kdo si vymýšlí. „Déle než tři hodiny v kuse se to vydržet nedá“, říká Stropnický.

Nepolitické slavnosti

Naštěstí má Stropnický ještě „své projekty“. Na Vítkově by měly stát sochy z ateliérů mladých studentů umění, v Jarově by měla vzniknout knihovna a kulturní centrum. A pak je tu ještě to nákladové nádraží. „Na té budově mě fascinuje především její velikost,“ říká Stropnický. Ta výzva se mu zamlouvá. Stropnický by z toho místa chtěl udělat kulturní a umělecké centrum, kde by se mohl nacházet Národní filmový archiv a expozice Galerie hlavního města Prahy či dalších institucí. Na podzim zde proběhl i Design blok – přehlídka současného designu, kterou navštívilo přes 35 tisíc lidí.

„Pořád ještě bojujeme,“ říká Stropnický. Ale bez podpory Magistrátu a státní účastí se tento kolos k životu přivést nedá. Přitom to na chvíli vypadalo, že bude muset brzy v této věci vyjednávat se svým otcem, který byl dlouhou dobu horkým kandidátem na ministra kultury. To je ale noční můra pro Stropnického mladšího – poslední, co by chtěl, je, aby si lidé mysleli, že úspěch mu umožnil mocný otec. Takovéto fámy ho tak jako tak pronásledují celý život. V současné době vede otec rezort obrany. Ale tak nebo tak: až dojde při příští rodinné oslavě na politiku, bude se Stropnický pravděpodobně hádat i s ministrem obrany.

http://www.goethe.de/ins/cz/prj/jug/job/cs12333727.htm

Copyright: Prager Zeitung
únor 2014

Článek jako první vyšel pouze v němčině v Prager Zeitung 19. prosince.

Matěj_Prager_zeitung