Google+

Polemika Matěje Stropnického s Janem Kellerem nad oprávněností zeleného hnutí kritizovat nového ministra životního prostředí

09. 01. 2014

Legitimita ze vzdoru  

Jan Keller, jehož současné české sociologie si vážím jako žádné jiné, ve svém textu Na nesprávném hrobě (Právo, 7. ledna) upírá zelené politice legitimitu kritiky obsazení ministerstva životního prostředí chemickým manažerem z Babišova uskupení ANO Richardem Brabcem. Nejen Straně zelených, ale i ekologickým aktivistům z nevládek ji upírá. Není to poprvé a nechce se mi to dál snášet.
Keller si správně pamatuje, že zelení poslanci v čele s Martinem Bursíkem (a Ondřejem Liškou věrně po boku) odmítali po volbách 2006 zvedat ČSSD telefony, že stále povolněji poskytovali své hlasy pro zdravotnické poplatky, privatizaci nemocnic i pojišťoven, pro rovnou daň, přípravu Bílé knihy vzdělávání obhajující školné a zčásti též pro americký radar. Dobře vzpomíná i to, že většina ekologických organizací k této politice trapně mlčela, případně ji dokonce pomáhala hájit.
Jako by si ale méně pamatoval, že to bylo výměnou za stop stav pro Temelín a jezy na Labi, výměnou za zachování limitů těžby hnědého uhlí na Mostecku či za dvacet miliard z programu Zelená úsporám do zateplování rodinných domků, a tím snížení jejich nákladů na energie, a tedy i znečišťování ovzduší.
A také neuvádí, že se proti této jednorozměrně pojímané zelené politice veřejně ozývala velmi silná opozice, opět jak ve Straně zelených, tak i mezi aktivisty, např. v Greenpeace. Tento vzdor byl tak silný, že vedl v předjaří roku 2009 až k pádu vlády.

Zelené hnutí přechodně vinou předčasného (a dočasného!) úspěchu zapomnělo, že trvalá udržitelnost není jen otázkou ochrany přírody, ale člověka v ní. Chtělo si myslet, že neexistuje pravá a levá politika, ale jen jakási politika správná a nezkorumpovaná, a nevidělo, že dokud existují peníze, budou existovat i bohatí a chudí, a tedy i pravice a levice, hájící zájmy těch nebo oněch. A že v tomto konfliktu nelze zůstat neutrálem.
Toto povznesené pojetí není, pravda, dosud zcela překonáno, ostatně Ondřej Liška je mu a tím své minulosti věrný jako žádnému jinému svému ideálu. Dnes je však někdejší liberálně levicová opozice dávno součástí vedení zelených a pryč je naopak Bursík, který svůj další boj uvnitř strany loni na podzim vzdal poté, co se mu nepodařilo prosadit antikomunistickou linii předvolební kampaně.
Lze jistě souhlasit s Andrejem Babišem, že se na soustavném plundrování přírody nepodílí jen těžká chemie a že „největším znečišťovatelem je autoprovoz“, jak dodal na obhajobu svého budoucího ministra. Co dodat nestačil, bylo, že svůj podíl na vzrostlé dopravě mají též kamiónové přepravní firmy jeho kolegů z předsednictva ANO a jim podobní špeditéři.

Nelze však přijmout pojetí Jana Kellera, podle něhož by zelené hnutí, strana i aktivisté nebyli oprávněni ozvat se, má-li vést resort ochrany přírody ten, kdo léta hájil jedy do řek nefiltrované. V otázkách životního prostředí vedlo zelené hnutí boj stejně neúplatně ve vládě jako dnes mimo ni. A i v obhajobě práv laciným konzumem chlácholené sociálně slabší většiny obyvatelstva máme svoji minulost, svůj minulý vzdor, na který navazujeme. Tento minulý vzdor je zdrojem legitimity naší dnešní kritiky.

Text byl otištěn v deníku Právo dne  9.1.2014